Asistent šéftrenéra Václav Peňáz | představení trenérů mládeže | 2. díl

NMNM - Ve druhém díle si dnes představíme pravou ruku našeho šéftrenéra Jirky Janečka. Je jím, v civilním povolání lékař a ve svém volnu dlouhodobě se věnující fotbalu, Václav Peňáz.

Ahoj Václave, ty jsi dlouhodobým činovníkem našeho fotbalového klubu. Většina fanoušků co se pohybuje kolem novoměstského fotbalu tě určitě zná. Ale i tak, můžeš se nám krátce představit?

Jsem od narození novoměšťák, můj dědeček byl za první republiky jedním ze dvou novoměstských advokátů, takže vztah k tomuto městu máme opravdu srdcový a jsem patriot. Profesně jsem lékař, mám ženu a tři děti. K fotbalu tíhli starší dva - Marek a Šimon, nejmladší Tadeáš má ale jiné obdarování a tak jeho koketování s fotbalem vzalo rychle za své.

Jak si se vůbec k trénování fotbalu dostal? A trénoval si i v jiném klubu?

U novoměstského fotbalu se pohybuji už od roku 2007. Tak jako většina trenérů v mládežnických kategoriích jsem začal pomáhat ve chvíli, kdy se do přípravky zapojili moji synové. Takže jsem začal v přípravce, nyní se pohybuji již několik let u mužstev žáků a to jak mladších tak starších. V jiném klubu než SFK NMNM jsem nikdy nepůsobil.

Většina fanoušků si tě spojí s žákovskou kategorií. Věnoval si se i jiným kategoriím, nebo si věrný pouze té žákovské?

Začal jsem v přípravce, takže tam jsem byl první "tuším" tři roky. Jednu chvíli jsem také pomáhal Ivanovi Hudákovi jako asistent u dorostu, ale vzhledem k tomu, že jsem vedl v té době i mužstvo mladších žáků, tak toho bylo moc a musel jsem to nechat.

Od nového roku jsi zástupcem šéftrenéra mládeže Jirky Janečka. Co tato pozice bude vlastně obnášet?

Tato pozice je něco jako vedoucí týmu. Měl bych se starat o technické vedení a organizaci domluvených věcí. Jinak s Jirkou probíráme fotbal kolem dokola a z mnoha pozic. Jednám i přímo s lidmi, kteří se okolo mládežnického fotbalu “motají”, nebo naopak s těmi, u kterých bychom byli rádi, aby se “motat” opět začali. Velmi komunikuji s Markem Bobulou, který nyní “zastřešuje” velkou oblast přípravky a školičky a s kterým mě pojí nejen dlouholeté přátelství, ale i podobný pohled na svět a mnohé věci.

S Jirkou se budeš podílet na celkové koncepci naší mládeže. Můžeš nám už teď něco prozradit z Vašich plánů?

Koncepci jako takovou má na starosti a v hlavě především Jirka. Musím říct, že jsem za něj opravdu vděčný a je moc milé s ním spolupracovat. Má to v hlavě srovnané, ví co chce a má i znalosti, nadšení a velké nasazení, aby toho dosáhl. Naším cílem je vytvoření prostředí, ve kterém bude v mládežnickém fotbalu dostatečný počet hráčů napříč kategoriemi, kteří budou vedeni trenéry, kteří budou pro fotbal a vedení dětí zapálení, obětaví a vzdělaní i po teoretické stránce (tzn. mající odpovídající licence) a budou u každého mužstva dva nebo tři. Často Jirkovi říkám, že to je skoro utopie. Ale on tomu věří, tak i mě pomalu začíná “nahlodávat” že by se to mohlo jednou podařit.

Jaká je tvoje vlastní filozofie fotbalu?

Pro mě fotbal byl odjakživa prostředek, nikoli cíl. V tom se s Jirkou trochu rozcházím, ale kdybych to měl vyjádřit číselně tak já to mám tak 60/40 a Jirka 40/60. Pro mě je fotbal výborný nástroj, jak vychovávat mladé lidi a vést je k odpovědnosti, cílevědomosti, toleranci, týmové spolupráci, ale i individuálnímu výkonu. Fotbal může připravit mladé lidi pro život líp než cokoli jiného. Mnozí mí odchovanci ode mne slyšeli větu: “život není fér” Tuto větu mám velmi oblíbenou. Snažím se jim vysvětlit, že to, že není fér neznamená, že by byl nefér vůči mě a pořád vůči mě. Není to často nic osobního. Minule kopal penaltu soupeř a nám se to moc nelíbilo, dnes ji kopeme my a máme pocit, že to bylo trochu “zadarmo” Život není fér. Jednou ti ubere, jindy ti přidá. V té větě není žádná emoce. Je to konstatování. Není to špatně ani dobře. Tak to je. Člověk by měl s pokorou přijmout, když tě život “osolí”, a být velkorysý a tolerantní, když ti přidá. Těchto zážitků má každý fotbalista jistě dost :-). A život mimo hřiště jich přinese také celou řadu.

Jak vidíš budoucnost našeho mládežnického fotbalu?

Teď už mnohem radostněji, než loni v létě. Byl jsem unavený, bez motivace a dost vyhořelý. To pak člověk všechno vidí … no černě. Dnes je to lepší a zase mám chuť napnout síly a pomáhat, jak to bude možné. Když vidím, kolik podobně nadšených lidí je například v přípravce, tak jsem měl velkou radost.

Nejen náš klub se potýká s úbytkem nových fotbalistů/fotbalistek. Zvlášť u nás v NMNM je konkurence ostatních sportů opravdu veliká. Co bude potřeba abychom tento trend dokázali zvrátit a existují nějaká PRO oproti ostatním sportům?

Fotbal má bezesporu výhodu, že je to sport, který se dá hrát nejen na Camp Nou, ale také na štěrkovém plácku na Holubce. Nebo téměř na jakémkoliv terénu. Je to jeho jednoduchost v provedení a malá náročnost na vybavení. Stačí jen kopačky. Čili je i cenově velmi dostupný. Tím jak je naše centrální hřiště umístěné uprostřed města tak má samozřejmě nevýhodu v tom, že nelze uvažovat o jakémkoli rozšiřování například o druhé tréninkové hřiště v blízkosti, ale zároveň to je pro všechny děti z přípravek velmi dobře dostupné. To bych viděl jako takové dva bonusy. Co je potřeba, abychom byli atraktivní pro rodiče a děti? Z mého pohledu je to jednoduché. Musíme mít trenéry, kteří budou fotbalem “dýchat”. Teď je jenom sehnat ( mnozí už jsou :-) ). Správně motivovat a vést. Je to o lidech, nikoli počtu tréninkových hřišť (i když ani bez nich to nejde), míčů, kloboučků a podobně. Jinak co by fakt moc pomohlo všemu sportu je to, že by děti neměly vlastní mobily tak dejme tomu do 12-13 let… Asi by musely jít zase ven na plácky a jen tak se hýbat…

Co by si vzkázal těm, kteří o fotbale alespoň trochu přemýšlejí, ale misky vah se k fotbalu ještě nenaklonily?

Pokud máš na mysli práci v klubu například v pozici trenéra. Ať se nebojí. Ať překonají své vnitřní pochybnosti, někdy osobní antipatie nebo pohodlnost. Ať to zkusí. Odměnou jsou děti a jejich energie, která dokáže člověka nabít. Mám dobrý pocit z toho, že se začíná něco v naší mládeži hýbat a že je to správným směrem. Některé pozitivní vlaštovky už se objevují. Taky vždy povzbuzuji každého k osobnímu nasazení - samo se to neudělá. A “těch druhých“ kteří by to měli udělat není nevyčerpatelné množství.

No a co se týče hráče, tak je to skoro totéž. Nebojte se. Nebuďte pohodlní - mobil a “paření v online světě” nikomu nic nepřineslo. Radost z pohybu na vzduchu a z kamarádů v kolektivu je mnohem trvalejší a pevnější emoce, než dobře zakončený “level”

My budeme pevně doufat že těch misek bude hodně, co se přikloní na stranu fotbalu. Vašku moc děkujeme za krátký rozhovor. Přejeme ti hodně úspěchů nejen ve fotbalovém prostředí.

Děkuji také a přeji našemu klubu, hráčům, trenérům a činovníkům hodně zdaru v dalších dnech .

V dalším díle Vám představíme trenéra školičky a zároveň šéftrenéra přípravek Marka Bobulu.